|
Vydelejte si penize
na internetu se mnou !
Rychle, jednoduse, elegantne. Osobne Vam pomohu.
Domů
| |
SVÁŘEČKY a jak svařovat 
 Svařování
je technologie spojování dvou tavitelných materiálů pomocí lokálního roztavena,
slinutá a následného ochlazení. Oblast spojení materiálů se jmenuje svár.
Podle čeho vybírat svářečku
Krom ceny, kterou můžete akceptovat je velmi důležitý parametr tzv.
zatěžovatel nebo také výkonová využitelnost. Ten nám naznačuje jak intenzivně
můžete svářečku využívat, tedy jak dlouho za daných parametrů proudu můžeme
pracovat než dojde k zapůsobení tepelné ochrany stroje. Nevybírejte svářečku jen
podle hodnoty maximálního svařovacího proudu.
Základní pojmy z oblasti svařování kovů podle základních metod
Tavné
Lokální stavení svařovaných částí bez použití tlaku. rozlišují se podle
zdroje ohřevu:
- Plamenové - nejčastěji acetylénové plamen, nedokáže svařit antikor (nebo
ocel s vyšším obsahem molybdenu nebo wolframu). Plamen dokáže svařit i měď
za pomoci tavidla boraxu a mosazných drátů. Mosazí se dají svařovat všechny
kovy které se svařují plamenem.
- Obloukové - buď obalovanou odtavující elektrodou (rutilové, bazické,
rutil-bazické, kyselé), netavící elektrodou v ochranné atmosféře plynů (TIG,
WIG), nebo odvíjející elektrodou (MIG-MAG) v ochranné atmosféře CO2, nebo
CO2 s Argonem (Metal Inert Gas, Metal Active Gas). Při použití argonu se
svár lépe "rozlévá" resp. čím větší množství argonu tím je svár "hezčí"
- Elektrotroskové - je metoda obloukového svařování. Teplo vzniká při
průchodu elektrického proudu mezi elektrodou a svařencem, přičemž svár je
pokryt roztavenou troškou. Struska (obvykle v práškové formě) je sypaná do
sváru svařovacím automatem. Mezi výhody této metody patří vysoká
metalurgická čistota, malé nebezpečí zakalení, malá spotřeba tavidla.
Používá se pro svařování silnostěnných nádob, válcovacích stolic, rámů lisů
nebo kotlů a pod.
- Elektronové
- Laserové - pro jemné sváry a vysokou rychlost svařování; využívá se CO2
laser nebo neodýmový laser (tzv. pevný laser); nepoužívá se dodatečný
svařovací materiál, jen základní materiál, dokáže i hloubkové sváry
- Aluminotermické
Tlakové - Vyžaduje ještě působení vnějšího tlaku:
- Odporové svařování - v místě stlačení teče proud a z něho vzniká svárové
teplo
- Třecí - ohřev vzniká důsledkem tření vyvolaného vzájemným pohybem
svařovaných částí
- Kovářské - nejstarší, plastickou deformací při kování, svařované místo
se ještě posype borité, aby spálil kyslík a tím se dosáhne perfektní spojení
obou materiálů.
- Difúzní - spoj vzniká dlouhodobým působením teploty a malé deformace
čímž vznikne difůze povrchových atomů stýkaných částí (postup je blízký
normalizačnímu žíhaná).
- Svařování za studena - při velké plastické deformaci bez vnějšího zdroje
tepla.
- Ultrazvukové svařování - využívá se ultrazvukové kmitání
Postupy - Podle tloušťky materiálu
Při tenkých materiálech se používá svár nebo překryté sváry, přičemž sváry
jsou jen na povrchu. Při menších nárocích na pevnost se používají bodové sváry.
Při hrubých materiálech se používají sváry V nebo X. Svár V je, když jsou
svárové okraje šikmo zbroušeny, takže při dotyku svařenců vznikne tvar V. Tento
prostor se postupně (velmi pracně) vyplní svařovacím materiálem. Svár tvaru X je
totéž jako V, jen je oboustranný. Používá se při extrémních tloušťkách. Před a
během svařování je potřeba mít materiál upevněn. Buď se drží ručně nebo
fixovacím svěrkami, magnetickým nebo úhelníkemm. Při svařování rozměrnějších
materiálů je třeba udělat fixovací bodové sváry. Při nakládání svárů (kladení
svárů na sebe) je třeba tyto nahrubo očistit drátěným kartáčem (odstranit
strusku z tavidla). Při svařování v ochranné atmosféře toto není nutné, protože
struska nevzniká.
Podle materiálu
Ocel
Ocel se nejlépe svařuje v ochranné atmosféře. Ale docela dobře se dá svařovat
i bez ní. Kyslík musí být ale ještě předtím spálený obalovacím materiálem, aby
se nedostal do styku s elektrodou a svařovaným materiálem.
Hliník
Hliník se svařuje pod ochrannou atmosférou (argon), plamenem za pomoci
hliníkových drátů a pasty, protože kyslík je při svařování hliníku silně
oxidující nebo se používá svařování hliníkovou elektrodou.
Dodatečné přepracování
Při svárech vzniká poměrně vysoké zbytkové napětí. Proto je třeba sváry
následně žíhat nebo popustit, jinak by byly lámavé. Toto pozoroval Ing. Jozef
Čabelka koncem 40-tých let na svárech lodních trupů a vynalezl metodu
dodatečného žíhání svárů.
Kalené sváry jsou silnější ve statickém namáhání ale nemají elasticitu a při
dynamickém zatěžování nebo nárazech mohou prasknout.
Nakonec se sváry ještě přebrousí.
V praxi je svár vždy pevnější než svařovaný materiál. Samozřejmě při
kvalitním sváru a převaření kořene.
Kvalita svárů - Chyby a vady svárů :
Nepříjemnou poruchou svárů mohou být např.. vzduchové bubliny. Tím je třeba
se vyhnout.
|
